Soubor fotografií Romana France vznikl v Novém Mexiku (USA) během natáčení celovečerního dokumentárního filmu s názvem JMENUJI SE HLADOVÝ BIZON. Film vypráví příběh Hladového Bizona, chlapíka, který od narození nevidí a navíc se mu zhoršuje sluch. Odehrává se převážně v indiánské rezervaci v Novém Mexiku. Bizon se vydává z Moravy za Černým koněm, medicinmanem z kmene Navahů, aby u něho podstoupil ozdravný rituál. Cesta je plná podivuhodných setkání, Bizonovo životní nadšení je odzbrojující. Kompletní soubor třinácti fotografií tvoří nedílnou součást stejnojmenné publikace.
Beletristický text režiséra Pavla Jurdy vypráví příběh s rozvětvenými motivy, jež ve filmu neuvidíte. Na barevných fotografiích Romana France bloudí filmový hrdina Hladový Bizon krajinou navažské rezervace, v poušti Nového Mexika a Arizony.
Kniha, která je samostatným autorským projektem. Kniha vychází dvojjazyčně, v češtině a angličtině. Publikace byla zařazena mezi nejkrásnější knihy roku 2017 v knižní soutěži Nejkrásnější kniha roku pořádané Památníkem českého písemnictví.
„Zvedl se vítr, písek bodal Bizona do slepých očí a po poušti se valily ulámané bodlákovité keříky ve tvaru koule – stepní běžci. Slunce barvilo okolní pláně do zrzava. „Půjdu až na horu, sám. Až na vrchol! Pěšky!“ Cestu už trochu znal, a protože byla jasná obloha, mohl si určovat směr podle slunce, které mu zahří¬valo pravou stranu tváře. Vyrazil, jak nejrychleji mohl, vítr měl v zádech. Okraj cesty byl pěkně vyříznutý do krajiny, mohl se ho držet. V hlavě se mu rozběhly myšlenky. Nejdříve to byly jen útržky vět Černého koně, které se postupně slé¬valy do přesvědčení, že odteď bude všechno jinak. Myslel na postavy, které prý byly na rituálním obrazu z písku. Čtyři putující Indiáni. Vysocí až k nebi. Myslel na Thomase, souseda Černého koně, který ho ponoukl, ať se naučí anglicky a začne studovat na indiánské univerzitě v Santa Fe. Myslel na Thomasovy plaché psy, kterým rozházel kosti. Myslel na promluvu Černého koně, že se máme modlit ke svým rukám, jež nám tak dobře slouží. Myslel na holičku, která mu řekla, že má krásný úsměv a duši.
Svět má pro něj jasnější tvary, ale musí se ještě dotknout skály. Musí si na vrcholu zazpívat píseň. „Ať je, kurva, jasný, kdo je tady náčelníkem svýho života!“
Bizon byl malinká postava v krajině, která se jen velmi pomalu přibližovala k hoře. Trvalo několik hodin, než se terén začal zvedat. Několikrát se zastavil, aby se napil, ale jinak nezpomaloval, spíše naopak. Podle přibývajícího kamení a štěrku, který mu začal ujíždět pod nohama, si byl jist, že už je blízko. Už musel po čtyřech přelézat balvany. Noha mu na chvilku uvízla v rozsedlině. Na zvětralé skále nahmatal trs rostliny, podle vůně poznal, že je to hadí tráva. Pak trávy začalo ubývat a byla jen holá skála. „K nejzazší hranici prozkoumá kameny noci a tmy,“ znělo mu v hlavě. Slyšel svůj dech čím dál jasněji. Šel k hoře, která byla obrovská, už mu to klouzalo, dál to nešlo, tohle byl jeho vrchol. A nad ním čněla obrovská skála, vysoká pět set metrů.
A někde pod ním byla skrýš a v ní život. Tvorové z nitra jeskyně jsou bez pigmentu a slepí. Na slunce nevyjdou, loví ve skrytu, mají tykadélka rozvětvená jako prachové peří, dotýkají se jimi jen lehounce, pramálo se cítí. Skoro nikdo z nás o nich neví, stejně jako slepec, který jen občas některého klepne nevě¬domky holí. Co vidíme my?“
