Říct něco portrétem
Říct něco portrétem je těžké.
Jako dotekem nosu vyznat lásku.
Být schopen odevzdat se.
Světlo musí padat jinak, než běžně padá.
Mít radost ze hry.
A pak najednou nejde pouze o fotografii, najednou jde o tajemství. Najednou lidé nevypadají, jak je známe – ale jak se nám o nich zdá. Opravdověji než to reálně jde. Světlo prostupuje jejich tělem, jsou krásní a škaredí, nejistí a přistižení, pevní a pravdiví. Přemýšlím pak o snech, co se jim zdají a o úzkostech, co je popadají, a o světlu a stínech, o tmě…o mě?