Roman Franc (*1983) se vydal na dráhu fotografa v době, kdy svět rozkolísaný globálními sociálně politickými a technologickými změnami hledal určitou jistotu. Optikou této skutečnosti, v níž se akutní potřeba změny rozkročila mezi tím, co je na odchodu, a představami o nových podobách budoucnosti, je možné číst nedávnou historii většiny oborů lidské činnosti.
Roman Franc vyšel z tradice brněnské fotografie, která se nikdy příliš nehnala za trendy a světu spíše ukazuje, že práce s tradicí může být stejně zajímavá a nosná jako snaha tradici popírat, nebo se od ní distancovat. Ve své tvorbě Franc sice již dávno překonal návyky raných let, stále si však ponechává prapůvodní přesvědčení, že fotografie dostává hlubší smysl až díky praxi, kterou fotograf dlouhodobě zdokonaluje své řemeslo.
Valnou část své historie byla fotografie považována za zrcadlo vnějšího světa. Tento pohled však má slabinu v tom, že hledá realitu a opomíjí přitom zjevný fakt, že fotografie svět nejen odráží, ale je i jeho součástí, což jí dává potenciál jej také utvářet. Skupinové fotografie Romana France jsou pozoruhodné tím, že jim právě zmíněná elementární dialektika není cizí. Dá se dokonce říci, že je přímo podmiňuje. V tomto ohledu se Francova tvorba přibližuje fotografování z raných dob média, kdy fotograf putoval za zákazníky a kdy bylo stisknutí spouště vyvrcholením události, jíž předcházela řada malých soukromých rituálů, během nichž si měli všichni zúčastnění šanci uvědomit, kdo jsou a kam patří. V éře digitálních technologií a sociálních sítí nám tento žádoucí a hluboce lidský moment chybí. To ostatně svým způsobem potvrzuje i rostoucí zájem o Francovy fotografie, jež jsou primárně příležitostí pro stvrzení společné identity těch, kdo se sešli před objektivem, a teprve pak galerijními exponáty určenými pro lidi zvenčí.

Jiří Pátek, v Brně 3. 8. 2022